"Nenávidíte-li mě, těší mne to stejně, jako byste mě milovali, neboť je to důkaz toho, že nejsem lhostejný vašemu srdci."
Theódore De Banville

Vzpomínám

Nejde to změnit

23. listopadu 2015 v 15:57 | Petr
Zase mi ruplo a myslel jsem si, že to dokážu. Mylsel jsem si, že Petra zničím.
Opět jako tělo bez duše a jen sám. Jenže poté se mi zase začali vracet ty sny. Ty sny, kde jsem svůj.
Už se je nesnažím potlačovat, nejde to. Nechci to.
Petr je naživu, a už nespí, probudil se. Tak dávno a přitom před tak krátkou dobou.
Vždy si říkám, že je mi jedno, co si o mě budou ostatní myslet. Je mi to fuk. Ale na druhou stranu mám výčitky svědomí a řeším, jaký budu v jejich očích.
Už vidím to, jak mě obviňují z lesbictví. Což je blbost, protože mě vzrušují muži. A i kdybych byl na holky nebyl bych lesba.
Tak přemýšlím, co s tím. Co s tím?
Já jsem Petr a to prostě nezměním. Nechci to měnit.

Máma si dělá akorát p**el

2. listopadu 2015 v 10:31 | Petr
To úplně nenávidím!
Máma mi šahá na zadek a říká mi Šišinko, kočičko a podobný sr**ky. Nesnáším to. A když jí řeknu, ať mi to nedělá, dělá to furt, jako kdyby to dělala naschvál. Potom se diví, že na ní řvu a jsem v kuse naštvaný.
Dělá to snad schvlálně? Proč mi to sakra dělá? To nestačí říct jednou, ať mi nehrabe na p*del, nebo mě neoslovuje takovími hnusy?
Já myslím, že to dělá schválně. Vždycky mi šáhne na zadek a když jí řeknu, ať přestane, tak řekne "Tak promiň, no. Já nevěděla, že ti to vadí." Vážně mami, už po tisícátý si to nevěla?
Nestěžuju si prostě mě to už se*e.

Ségra - coming out

30. října 2015 v 16:54 | Petr
Dnes jsem byl u zubaře. Ale to je jedno.
Při čištění zubů mě ségra začala česat a nutit mi naušnice. Odmítl jsem.
"Eli, ty jsi transka?" Zeptala se mě.
"No, jo." Kartáček v puse.
"Co?"
"Jo," nemůžu se na ní podívat.
"Hele, to je v pohodě, já jsem vyrůstala v jiný době. Nic proti tomu nemám. Nejsi první ani poslední."
Prostě skvělý pocit, když to ví. Úžasný.
Myslím, že to tušila už dřív. Třeba předevčírem, když jsme se vraceli z procházky, měla narážky na to, že jsem kluk.
I jeden bývalý spolužák to o mě říkal. Je to tak vidět? Nevím.
Nejvíc se ale bojím rodičů.

Než jsem si to přiznal...

24. října 2015 v 19:35 | Petr
To, že jsem muž, jsem věděl už hrozně dávno. Ale k tomu, než jsem si to uvědomil a připustil si to, vedla dlouhá a poněkud zvláštní cesta.
Když jsem byl v kině na Harry Potterovi a Relikvii smrti část 2. dojala mě Fredova smrt. Bylo mi asi dvanáct a já si od té doby představoval, že Fred a George jsou spolu, nejen jako dvojčata, ale jako Milenci??. Nevím jak přesně to nazvat.
Potom jsem četl Vapmýrskou Akademii, chtěl jsem být hlavní hrdinka a vysnil si, že s Dimitriem máme tři děti. Postupně se ty děti začaly vytrácet, až zbyli jen on a ona.
Potom jsem začal snít, že jsem jako Eliška v nějakém divném domě uzavřena s celou svou bývalou třídou. Někdy s cizími lidmi, někdy sám.
Jenže po nějaké době jsem tam byl jako Eliška předělaný na Petra, proti její vůli. A potom si říkám, proč? Vždyť to je to, co jsem vždy chtěl. Vždy. Tak proč se tomu bránit. Poté tam Eliška už nebyla, v to domě s cizími lidmi byl prostě Petr a měl se rád, tak jako nikdy předtím.
Zase se mi zdál takový sen, až jsem se najednou probudil. Začal jsem strašně plakat, moc. Potom mi to došlo. Žádná dívka jménem Eliška.
Já jsem Petr!

Coming out

21. října 2015 v 15:34 | Petr
Páni. Dneska se mi stalo něco, čemu nemůžu uvěřit.
Šli jsme s holkama z oběda a bavili se o tom, proč nechceme mít děti. A já to prostě řekl, řekl jsem to i když jsem nechtěl.
Řekl jsem, že si nepředstavuju svůj život, jako vztah muže a ženy. Definice mé přestavě o životě a vztahu byla chlap s chlapem. Několikrát jsem to musel zopakovat, než to holkám došlo. Došlo jim, proč chci krátké vlasy, proč nenosim naušnice a nemaluju se.
A myslím, že to vzaly (snad) dobře.
Muj bože! Taková úleva! Říct, že chceš být jseš vlastně chlap! Protože já jím nechci být, já jím jsem!

Krátké vlasy? Prý jak čurák - mám hodnou sestřičku

23. srpna 2015 v 21:15 | Eliška/Petr
Než půjdu do školi, půjdu k holiči. Mám vlasy po ramena a nenávidím je. Jednou jsem si je nechal úplně ostříhat a vyslechl si od sestry spoustu nadávek a zesměšnění.
Jenže jsem se rozhodl, že to udělám zase. A zase jsem si toho vyslechl. Že budu vypadat, jak stará bába. Že se se mnou nikdo kvůli tomu nebude bavit, že si vlasy mám nechat narůst atd. atd.
Přemlouvala mě, abych to nedělal. Jenže já nechci ty hnusné vlasy! Nechci je! Všichni mi řkají, že to je moje věc, že to jsou moje vlasy a mé rozhodnutí. Dneska se mě ptala na to, jak se nechám ostříhat, řekl jsem jí pravdu. "Budeš vypadat jak čurák." Fajn? Ona vypadá jako kráva skřížená se slepicí, a beru jí to snad?
Jenže to není všechno. Nutí mě do malování, vytrhávání obočí, nošení šatů či sukní a holení se. Když to prý nebudu dělat, tak nebudu mít kamarády a kluci si o mě neopřou ani kolo.
Nejlepší je, že mi říká, že jsem rasista, xenofob a feminstka. Jiné rasy mi nevadí, něčeho cizího a nepoznaného se bojím, ale překonám to a feministka? To vážně ne.
Nejlepší je, že ona pořád do něčeho mluví, chce aby bylo vše podle ní.
Nadává mi jaký jsem bordelář a nic nedělám. Jenže slyším rodiče, jak si stěžují na to, že po víkendu není umyté nádobí, televice v síti, nedojedené, neuklizené a hlavně zkašené jídlo. Po letech si vytřídila skříň a její věci se válý v kuchyni a ona si to není schopná uklidit. Oblečení moc nepřekáží, tak rodiče úklid nechají na ní.
Na notebook se jí rozbila nabíječka a má v p**eli baterku, tak si musí nabíjet furt. S mojí nabíječkou. Strašně jí vadí, když jí potřebuju.
Sestra je o pár let starší než já. Asi si myslí, že má navrh. Často mi řečmi ubližuje a nejhorší je, že ze mě udělá vola, co se pokaždé nasere. Vždycky z toho vyjdu jako špatný já.
Je jí jedno, že ubližuje, má z toho srandu a nechápe, že to někoho může ranit. Asi jí začínám nenávidět.

Jsem ten, kým nemůžu nikdy být

23. srpna 2015 v 13:00 | Eliška/Petr
Vzpomínám si na to, jak jsem šel životem. Věděl jsem, kdo jsem, nebo to přinejmenším tušil. Jenže jsem se to snažil překonat, nejde to.

Narodila jsem se jako holka a všichni se tak ke mě chovali. Kupovali mi dívčí věci a já se snažia přizpůsobit. Nosila jsem dívčí věci, hrála si s dívčími hračkami. Chtěla jsem být jako ony, ale nebyla jsem, nemohla být.

Jeden den jsem se s vypětím sil namalovala a druhý den jsem nechtěla ty věci ani vidět. Jeden den jsem si udělala culíka a dala si do vlasů velmi nepohodlnou čelenku. Hned po příchodu ze školy jsem si jí vyrvala z hlavy i s chomáčem vlasů a letěla pryč. Mimo dům nevyjdu bez podprsenky, i když mi ta prsa opticky zvětšuje. A to je pro mne trapné.
Matlala jsem si na ksicht různé přípravky proti akné, snažila se být jako ostatní holky. Připadala jsem si škaredá, nepřirozená a uzavřela jsem se do sebe.
Jenže přirozenosti se nedá utéct, ani já neutekla. Přestala jsem s tou hloupou přetvářkou, přestala vymýšlet kraviny, které mě měly "předělat" na tu holku, kterou jsem měla správně být.
Začala jsem nosit dívčí oblečení, které bylo parodií na to chlapecké.
Ze začátku deváté třídy jsem si koupila košili, dámskou. Byla sice dámská, ale ten pocit byl nepopsatelný. O krok jsem se přiblížila k tomu, abych byla takováý jakáý jsem měla být od narození.

Sebezapření

12. srpna 2015 v 13:00 | Eliška/Petr
Jak jsem předešle napsal, uvědomil jsem si, že jsem holka kluk. A to s sebou přineslo jisté útrapy, protože jsem pohlaví ženského.

Když se spolužačky začaly malovat, začala jsem také. Chtěla jsem zapadnout. Malovala jsem se saáma, nebo jsem poprosila sestru. Což bylo ještě horší. Necítila jsem se příjemně. Připadala jsem si jako zrůda. Zkoušela jsem nosit šaty, nebo sukni, ale nešlo mi to. Něco mi v tom bránilo, něco ve mě.
Když mi začaly růst prsa, styděla jsem se. Moc. Sestra, mamka a ostatní ženy a dívky je měly, ale já je nechtěla. Styděla jsem se při vybírání první podprsenky a stydím se do dnes. V ženském oddělení si připadám jako absolutní cvok.
Kupovala jsem si Bravíčko, protože jsem ho jako holka prostě musela mít. Oblékala jsem se jako holka a oblékám do teď, jenže dřív jsem si vybírala to vyloženě dívčí.
Chodila jsem s holkami ven. Po obchodech. Málem mě kleplo! Dívčí hry jsem neměla moc v oblibě. Co bych dřív bývala dala za to, abych si mohla hrát na pískovišti.
Nosila jsem naušnice a různé "ozdoby" z Bravíčka. To bylo hrozné, nepřirozené.
Lakovala jsem si nehty. Neuměla jsem to. A ani nechtěla, jen to dělaly všechny holky.
Holila se a holím, trhala oboči. A proč? Protože jsem přece holka!

A to všechno kvůli tomu mezi nohama.

Už se nebudu skrývat!

5. srpna 2015 v 17:23 | Eliška/Petr
Nevím, jestli jsem to neměl na psat do "deníčku":D, ale co?

Bádal jsem nad tím, jak budu vycházet se spolužáky na nové škole. To mě dovedlo k tomu jestli se mám prezentovat jako holka a nebo "kluk". Píši to v uvozovkách, protože tělem nikdy nebudu ten, kým bych chtěl být.
Už se nechci projevovat více méně neutrálně a řekl jsem si dost! Budu se chovat jak je mi to přirozené a nebudu předstírat "normální holku".
Tak jsem se rozhodl, že zítra, bez vědomí rodičů, si půjdu nakupovat a zamířím rovnou do pánského oddělení, od kterých jsem musel po léta s povzdechem odvracet.
Koupím si třeba tričko a v drogerii pánský deodorant.
Než půjdu do školy, nechám se ostříhat na krátko. Ať si myslí kdo chce, co chce!

Chci se postupně přestat maskovat a začít žít tak, jak mi nebylo dosud umožněno. Myslím si, že v patnácti letech si to můžu rozhodnout sám. A do osmnácti to jsou tři roky, potom mi nikdo nebude nic diktovat. Ani genderové stereotypy!

Dobrý den, já jsem hol.. kluk

4. srpna 2015 v 14:25 | Eliška/Petr
Párkrát jsem si začal psát deník, nutil jsem se do toho a nezůstal u toho. Jenže myslím, že kdybych si psal to, kdo jsem a kam až mě to dovedlo, bylo by to docela zajímavé čtení. A dnes se pokusím v myšlenkách vylovit, jak jsem přišel na to, že jsem vlastně kluk.

Mohlo mi být sedm, nebo osm. Koupala jsem se. Najednou jsem se podívala pod vodu a spatřila to. Říkám si "Proč to mám?"
Začaly mne zaplavovat zajímavé myšlenky. Jen kvůli tomu jsem nosila sukýnky, růžové oblečení, hrála si s dívčími hračkami. Jen kvůli tomu mě kluci nepustili hrát si s nimi s legem, nebo na písku. Právě kvůli tomu mi vychovatelky ve školce říkaly, holčičky se přece nesmí od písku zmazat.
To určovalo s kým, kde a jak jsem si hrála, to rozhodovalo o tom, jaké časopisy jsem četla. Na tom závisela délka mých vlasů a to mě nutilo si do nich dávat různé kraviny - gumičky, sponky, skřipce. To určovalo, jaké jsem nosila oblečení. Kvůli tomu jsem nosila naušnice. To rozhodovalo o pohádkách, na které jsem se dívala.
To mi nalinkovalo život.

A to mi způsobilo další útrapy, o kterých budu psát později.
 
 

Reklama