"Nenávidíte-li mě, těší mne to stejně, jako byste mě milovali, neboť je to důkaz toho, že nejsem lhostejný vašemu srdci."
Theódore De Banville

Téma týdne

...mám tento blog

21. října 2015 v 15:41 | Petr
1. Potřebuju se vypsat
2. Potřebuju, aby mě někdo bral takového, jaký jsem
3. Potřebuju mluvit sám za sebe
4. Potřebuju pomyslnou facku
5. Potřebuju být sám sebou
6. Potřebuju se vyjádřit bez cenzury
7. Potřebuju se chápat
8. Potřebuju podporu
9. Potřebuju odezvu
10. Potřebuju svobodu
11. Potřebuju se vyplakat Plačící Chlapy nepláčou!

Schopnost, nebo prokletí? U mě to druhé

10. října 2015 v 20:32 | Petr
Dlouho jsem nic nenapsal, škola no.
Schopnost lišit se...
Fajn schopnost, když jí nemáte jako prokletí. Třeba jako já. Já jsem Trans. A ne, tato "schopnost" opravdu není fajn. Není to schopnost, je to z*u*v*n*j život!
Ano, liším se. Od holek ze třídy se liším například tím, že se nemaluju. A holky s tím měly na základce problém. "Žádnýmu klukovy se nebudeš líbit." Jenže kluci měli moje malování u stejný p*dele jako měli mě.
Ano chtěl bych se líbit klukům, chtěl bych je vzrušovat. Chtěl bych je milovat a chtěl bych, aby oni milovali mě. Ale chci, aby mě milovali jako muže, jako homosexuálního partnera, ne partnerku.
Ano, liším se a to dost.
No a co?

Život na nic

22. září 2015 v 15:46 | Petr
Být transexuální je velmi těžké. Velmi. Je to něco nepopsatelného a neuvěřiteně těžkého.
Jenže, jak neutíkat ze života? Lze to?
Já musím být ve své fantazii po většinu času, jinak bych se zbláznil. Opravdu.
Jak můžu neutíkat? Jak?
Potřebuji písně, potřebuji svou fantazii, potřebuji být někým jiným. Potřebuji být Petrem. Potřebuji být svůj.
Tento článek je tak krátký, ale tak plný, že nemůžu dál.

Narodit se

7. září 2015 v 18:42 | Eliška/Petr
Když jsem zjistil, jaké je téma pro tento týden, věděl jsem, že mi přesně sedí.
Být někým, kdo vlasně nejste a nemůžete být je velmi těžké. Musím se chovat jako holka, jenže se tak chovat prostě neumím. A kdybych se choval jako kluk, mysleli by si, že jsem lesba. Jenže já jsem na kluky. Jak se tedy chovat? Jako holka, nebo jako kluk?
Když se narodíte, společnost očekává, že se budete chovat přiměřeně ke svému pohlaví. Narodit se jako dívka vyžaduje se podle dívčího ideálu také chovat. Neumím se tak chovat. Narodit se jako dívka vyžaduje přizpůsobit se tomu, dělat jen "dívčí" věci a těm chlapeckým se vyhýbat.
Narodit se jako kluk vyžaduje úplně jiné zasády a jiná očekávání.
Život není fér. Narodit se jako někdo jiný není fér.
Život prostě není spravedlivý. Nebyl a nikdy nebude. Nic s tím nenaděláme, musíme se s tím smířit.

Vědět nebo chápat?

6. září 2015 v 15:04 | Eliška/Petr
Vědět a chápat jsou dvě rozdílné věci. Když něco vím, neznamená, že to chápu.
Vím, že jsem transexuál, ale nechápu proč. Nechápu jak se to stalo, ale vím, že se to stalo. Narodil jsem se jinak. To vím, ale nechápu to.
Raději bych nevěděl. Raději bych žil v nevědomosti a snažil se dál zapadnout, tam, kam mě život zařadil omylem. Raději nevědět, než vědět a nechápat.
Kdybych pochopil, co se stalo, tak bych se s tím možná někdy vyrovnal. Jenže já jen vím, prostě vím a tím to hasne. Vím, kdo jsem, ale nechápu to. Nechápu.
Pokud něco víme, ale nechápeme to, nebylo by lepší prostě nevědět? Žít v nevědomosti, ale beze strachu z toho, že to nikdy nepochopíme?
Vědět a chápat jsou dvě rozdílné věci. Bohužel většinou tu první ta druhá nedoprovází.

Nemyslet na transexualitu? Kéž by...

17. srpna 2015 v 11:23 | Eliška/Petr
Všichny transexuálové ví, že vyrovnat se se svou transexualitou není lehké. Nebylo a nebude. Vyrovnat se s něčím, o čem víme že nám přinese jen problémy ve společnosti a zničí spoustu vztahů je velmi těžké.
Ale nejde o to, že ničí naše vztahy, ale hlavně, že ničí nás. Pořád na to musíme myslet. (Lidi, kteří tím netrpí, neví jaké mají štěstí. Neuvědomují si ho a měli by za něj být vděční.) Myslet na to, že kdybychom se narodili s mozkem odpovídajícímu našemu tělu a jeho pohlaví. Jaké by to bylo? Určitě krásné. Ať muž nebo žena. To je fuk, ale bylo by to správné a my bychom se netrápili.
Nemůžeme na to přestat myslet, nemůžeme, to prostě nejde.
Je to jako bludný kruh. Jsme si toho vědomi, vyčítáme si to, zatracujeme to, zakopáme to, ono to leze ven, potlačujeme to, znovu to vyleze na povrch, nechceme si to připustit, uvědomíme si pravdu, jsme si toho vědomi, vyčítáme si to, atd. atd. pořád do kola.
Jak na to nemyslet? Jak nemyslet na to, že jsme tu špatně? Jak nemyslet na to, že je něco jinak?
Být transexuálem není nic moc. Spousta lidí tento účel neunese a spáchá sebevraždu. Je to nepopsatelné, nelze to vysvětlit, kdo není transexuál, nepochopí to.
Lidé si myslí, že jsme úchyláci. Proč? My přece nemůžeme za to, že se hormony zbláznily a dali nám tělo neodpovídající našemu mozku. Za to my přece nemůžeme. A že bychom to měli v sobě potlačit a přispůsobit se? To se lehko řekne.
Pravda je, že jsem to zkoušel a zkoušel to každý transexuál, ale ono to prostě nejde. Tím, že v sobě potlačujeme muže (ženu) je nám ještě hůř. A čím víc to zabíjíme, tím víc to zabíjí nás.
Takže nevím, co bych dodal. Jen to, že my si své pocity postupně začneme uvědomovat, ale nedokážeme je zformulovat. Tedy já ne. Možná je to tím, že je to celkem nedávno, co jsem si začal uvědomovat a začal o tom přemýšlet. Některé věci jsou mi z tohoto světa skryté za těžkými dveřmi plnýma slz a já nevím, jak je otevřít a zda vůbec chci.

Transexualita - trápení s velkým T

13. srpna 2015 v 17:04 | Eliška/Petr
Když jsem si přečetl téma týdne, hned mi bylo jasné o čem budu psát. Vlastně to není tak trápení, jako strašné prokletí.
Jsem u vyhoření. Nenávidím se. Nevím jak pokračovat.
Nedokážu si představit vztah muže a ženy. Přitom v mém okolí je jich plno. Dokážu si představit pouze dva muže. Jinak nic. Já nevím, je to zvláštní. Kdyby se někdo dozvěděl, že holka touží po vztahu dvou gayů, ťukal by si na hlavu.
O to tady jde. Ač je mé tělo ženské, duše se trápí, řve, bojuje. Musel jsem utlumit city i emoce, abych se neprozradil. A hlavně, aby mě to nepoložilo.
Najednou mi to začlo vše docházet, vše. Proč jsem takový, jaký jsem. A proč jsem se uzavřel do sebe, s nikým se nebavil a zařadil na neutrál. Kde to šlo, žeskou roli jsem ze svého života vytlačil. Jenže okolí na ni klade převeliký důraz a já se nemohu bránit.
Mám problémy s pamětí, vnímáním. Jak tělo bez duše, řekl by básník.
Všechno mě neuvěřitelně vytáčí i když jde o nevinnosti. Jde hlavně o zdůrazňování a připomínání mé ženskosti. Nedokážu u ničeho vydržet, nenávidím pohledy na sobě, zvuky.
Nenávidím čistě ženské záležitosti, holení je mi odporné a trhat obočí? Odměnou je rána pěstí.
Nechápu, co se děje a přitom je mi to tak jasné, jak jen může být.
Proč já?
Mám spoustu otázek, které nejspíš zůstanou bez odpovědí. Jak já ten život nenávidím, k čemu vůbec je?
Místo lásky cítím povinnost milovat.
Nemůžu spát, jsem pořád unavený. Neschopen ničeho.
Možná je to zmatené, ale tento můj vnitřní démon je taková mrcha, že neexistuje řešení.
Tedy existuje, ale to rodině nesmím udělat.

Emoční teror

3. srpna 2015 v 10:45 | Eliška/Petr
Emoce.
Já sám je nemám moc v oblibě. Proč? Protože se ode mne, jakožto od dívky očekává, že je budu dávat plně najevo. Nebudu! Já se vám na to můžu vys**t!
Ano, tohle byly emoce. Vzteku.
Já to mám s emocemi následovně - radost spíše neprojevuji, vztek projevuji jen, když vybuchnu. Prý jsem citově chudý. Nejspíš mají pravdu. Jenže já si myslím, že přilišné odhalování emocí dělá člověka zranitelného.
Já svou radost projevuji tím, že jsem v klidu. Často člověk nepozná, jak se cítím. A to jsem velmi citlivý. Jsem melancholik a hodně mi záleží na tom, co si o mě ostatní myslí. Jenže své emoce nedávám najevo, takže urážky po kratčí, či delší době každého omrzí.
Nemám rád lidi, kteří svými emocemi obtěžují. Tomu se říká emoční teror.
Emoce jsou soukromou záležitostí každého z nás, ne věcí, která by měla být známa celé ulici, či vesnici.
Vím, jak je lehké nechat se unést emocemi. Je to až moc lehké na to, abychom se tomu dokázali ubránit, ale jde to. Já jsem se kolikrát řídil podle aktuálních emocí a zle se mi to oplatilo, proto se svého mozku ptám, dát na emoce, nebo ne?
Například jsem zvažoval svůj coming out. Chtěl jsem všem říct, že holka být nechci, co nechci, nejsem! Řekl jsem, to vždy, když jsem se svýjel v menstruačních bolestech, nikdo to nebral jako sebevyjádření.
Zatím si to nechávám pro sebe a mou jedinou útěchou je vědomí puberty, která s sebou přináší různé věci a já jen doufám, že to je jen vlivem hormonů, které moje tělo sotva zvládá.
Takže mějte své emoce, ale řiďte se předně rozumem a zkušenostmi, a emoce si nechejte na konec.

Strašidla všeho druhu

1. srpna 2015 v 12:11 | Eliška/Petr
Máte strašidla pod postelí? Jo? Já taky. Jsou to krásná strašidýlka.
Vždycky jsem se jich bála. Dobře, budu mluvit (psát) v mužském rodě, je to pro mě lepší.
Třeba Peliňák. Starší sestra mě jím vždy strašila. A já se ho tak bál. I když nežil pod postelí, ale ve skříni. Jednou mi řekla, že se mnou bude Peliňák spát. Nechtěl jsem, brečel jsem a v noci se počůral.
Potom jsem na něj skoro zapoměl, ale měl jsem jiná strašidla. Občas si hraju na to, že tam jsou a čekají, aby mě mohli sežrat. Musel jsem okamžitě do postele. Nechtěl jsem vylést.
Další strašidlo jsem já:)
Potom mám jedno malé strašidýlko. Můj malý bratránek. Strašidýlko, jak se patří:)
Když se vrátím k sestře, ta je strašidlo po ránu. Zvlášť, když se vrátí ze zábavy a pod postelí jí straší kyblík na zvrazení:D.
Mám rád strašidla. Třeba Lord Voldemort, to je ale strašidlo! :D
 
 

Reklama