"Nenávidíte-li mě, těší mne to stejně, jako byste mě milovali, neboť je to důkaz toho, že nejsem lhostejný vašemu srdci."
Theódore De Banville

Nemyslet na transexualitu? Kéž by...

17. srpna 2015 v 11:23 | Eliška/Petr |  Téma týdne
Všichny transexuálové ví, že vyrovnat se se svou transexualitou není lehké. Nebylo a nebude. Vyrovnat se s něčím, o čem víme že nám přinese jen problémy ve společnosti a zničí spoustu vztahů je velmi těžké.
Ale nejde o to, že ničí naše vztahy, ale hlavně, že ničí nás. Pořád na to musíme myslet. (Lidi, kteří tím netrpí, neví jaké mají štěstí. Neuvědomují si ho a měli by za něj být vděční.) Myslet na to, že kdybychom se narodili s mozkem odpovídajícímu našemu tělu a jeho pohlaví. Jaké by to bylo? Určitě krásné. Ať muž nebo žena. To je fuk, ale bylo by to správné a my bychom se netrápili.
Nemůžeme na to přestat myslet, nemůžeme, to prostě nejde.
Je to jako bludný kruh. Jsme si toho vědomi, vyčítáme si to, zatracujeme to, zakopáme to, ono to leze ven, potlačujeme to, znovu to vyleze na povrch, nechceme si to připustit, uvědomíme si pravdu, jsme si toho vědomi, vyčítáme si to, atd. atd. pořád do kola.
Jak na to nemyslet? Jak nemyslet na to, že jsme tu špatně? Jak nemyslet na to, že je něco jinak?
Být transexuálem není nic moc. Spousta lidí tento účel neunese a spáchá sebevraždu. Je to nepopsatelné, nelze to vysvětlit, kdo není transexuál, nepochopí to.
Lidé si myslí, že jsme úchyláci. Proč? My přece nemůžeme za to, že se hormony zbláznily a dali nám tělo neodpovídající našemu mozku. Za to my přece nemůžeme. A že bychom to měli v sobě potlačit a přispůsobit se? To se lehko řekne.
Pravda je, že jsem to zkoušel a zkoušel to každý transexuál, ale ono to prostě nejde. Tím, že v sobě potlačujeme muže (ženu) je nám ještě hůř. A čím víc to zabíjíme, tím víc to zabíjí nás.
Takže nevím, co bych dodal. Jen to, že my si své pocity postupně začneme uvědomovat, ale nedokážeme je zformulovat. Tedy já ne. Možná je to tím, že je to celkem nedávno, co jsem si začal uvědomovat a začal o tom přemýšlet. Některé věci jsou mi z tohoto světa skryté za těžkými dveřmi plnýma slz a já nevím, jak je otevřít a zda vůbec chci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 killerofidiots killerofidiots | 17. srpna 2015 v 11:39 | Reagovat

Hodně štěstí do budoucna.. Budeš ho potřebovat :) Hlavně to nezabal, vše se dá zvládnout, i když se budeš muset smířit s xenofobními jedinci, kteří tě budou odsuzovat. Je to běh na dlouhou trať, ale každý má právo na život  jaký by si přál a v dnešní době se i s nesprávným tělem dá něco dělat.

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 17. srpna 2015 v 12:15 | Reagovat

Určitě pokračuj ve psaní. Třeba to s formulací pomůže, a i když to bude trvat, přispěje to k utřídění myšlenek. Navíc, když je to anonymní, nemusíš to dusit, a i když třeba budeš muset dál v reálném životě, budeš vědět, že než se to pohne dál, máš aspoň blog, kde to můžeš vést upřímně. Navíc je prakticky jistota, že se tu najde dost podporujících komentářů, a pokud začne někdo útočit, není nic snazšího než si říct, že je to debil, a zablokovat ho, což v realitě nejde, a to myslím, že je na začátku, když je spousta podstatnějších problémů než ignoranti, co hned odsuzují všechno, co není podle nich, docela důležité. Ti můžou počkat.

3 Eliška/Petr Eliška/Petr | 17. srpna 2015 v 20:17 | Reagovat

[1]: Děkuju. Já s nimi počítám a je to celoživotní úděl. S tím právem na svůj život máš pravdu, ale málo kdo to pochopí.

[2]: Díky. Budu pokračovat. Ti co tohle odsuzují, mají problém hlavně sami se sebou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama